• Út. Bře 19th, 2024

Horní hrad „Hauenštejn“

hrad a zámek ze 13. století

Historie hradu

  • Home
  • Historie hradu

Počátky hradu Hauenštejnu nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein, vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí.

Dosud se předpokládalo, že hrad vznikl jako královský v pásmu pohraničních opěrných bodů panovnické moci zdejší oblasti ve druhé polovině 13. století, a to buď za Přemysla Otakara II. či jeho syna Václava II. Ovšem nelze ani vyloučit možnost, že jej založil jeho první známý držitel, loketský purkrabí Mikuláš Winkler. Ten hrad držel snad kolem roku 1320, ovšem záhy jej postoupil klášteru v Doksanech, který tu v okolí vlastnil několik vesnic, mj. Velichov, Jakubov a Krásný Les. Doksanský klášter přenechal hrad Hauenštejn i s příslušenstvím 23. ledna 1336 českému králi Janu Lucemburskému výměnou za poplužní dvůr ve Velichově. Hauenštejn poté patřil dvě desetiletí ke královskému majetku. Jelikož statek patřící k hradu byl velice skrovný a ve výše zmíněné listině z roku 1336 se dokonce neuvádí ani jeho rozsah, královská komora jej hodlala zvětšit. Karel IV. proto uzavřel 17. října 1357 smlouvu s postoloprtským klášterem a za statek Libočany s mlýnem na žateckém předměstí a dalším majetkem od něho získal vesnice Boč, Hrachovovou, část Stráže, Vykmanov, Srní, Ondřejov, Hrzín, Osvinov, Smilov a další pozemky. Ty následně připojil k Hauenštejnu, k němuž po dlouhou dobu patřily.

Český král a císař římský Karel IV. však Hauenštejn zanedlouho převedl do držení majitele neznámého jména. Je velmi pravděpodobné, že majiteli byli bratři Oldřich a Erhart z Rugehensensteinu, kteří totiž 23. března 1359 dosadili nového faráře ke kostelu ve Velichově, o němž víme, že tehdy již tvořil součást hauenštejnského statku. Důvody tohoto Karlova počínání bohužel neznáme. Neobjasňují je ani následující dějiny hradu.

Roku 1360 se majitelem hradu stal králův důvěrník a vyšehradský probošt Dětřich z Portic. Dětřich byl synovcem Jetřicha, mindenského biskupa a vyšehradského probošta. Již August Sedláček vyslovil myšlenku, že Dětřich jistě financoval některou Karlovu akci, za což byl i náležitě odměněn. Karel jej totiž 16. dubna 1360 povýšil do panského stavu a dal mu právo užívat polepšený erb. V této listině je také Dětřich nazýván pánem a majitelem hradů Orlíku a Hauenštejna. Způsob Dětřichova nabytí Orlíku je zřejmý, neboť Karel IV. jej již roku 1357 věnoval zmíněnému mindenskému biskupovi Jetřichovi, po němž jej získal jeho synovec. Hauenštejn však nebyl předmětem obdarování, neboť Dětřich jej sám zčásti koupil a zčásti získal jako odúmrť. Pouze hypoteticky lze předpokládat, že to bylo po zmíněných bratrech Oldřichovi a Erhartovi. Když Karel IV. vydal 7. června 1360 další listinu, kterou stvrdil Dětřichovo vlastnictví Hauenštejna získaného zmíněným způsobem, vyňal jeho majetek z pravomoci loketského manského obvodu a tím i loketského purkrabího. Týž den pak vydal obdobnou listinu ohledně hradu Orlíku a současně slíbil mindenskému biskupovi Jetřichovi, že v případě Dětřichova úmrtí bez mužských potomků mu oba hrady opět předá. Dětřicha pak ještě jmenoval do úřadu vyšehradského purkrabí a popravce na území spadající pod jeho pravomoc.

Jak dlouho držel Dětřich hrad, nevíme. Za Karlova syna, krále Václava IV., mu již zřejmě nepatřil. Z doby kolem roku 1380 se dochoval doklad hovořící o tom, že Václav přenechal hrad „Hawensteyn“ s panstvím jako manství novému majiteli, ovšem jméno obdarovaného se bohužel nezachovalo. Manství poté přešlo zřejmě zpět do královských rukou. Soudíme tak proto, že panovník vykonával i po roce 1380 patronátní právo ke kostelům patřícím ke hradnímu obvodu, jako například 2. září 1395, kdy dosadil ke kostelu v Boči nového faráře Jindřicha. Samotný hrad spravovali královští purkrabí. Písemné prameny je bohužel prakticky nezmiňují. Výjimkou byli bratři Ondřej řečený Paldra a Zikmund z Vilémova (u Kadaně), kteří se připomínají listinou vydanou přímo na Hauenštejně 22. května 1404. Zikmund, který 27. srpna dosadil nového faráře ke kostelu v Tocově byl tehdy připomínán i jako „capitaneus in Hawenstein“, tj. velitel na Hauenštejně. Snad ještě týž rok nahradil Zikmunda ve funkci Hynek Kaufunk, který údajně roku 1412 jmenoval nového faráře. Po něm funkci zastával Bušek z Tachlovic, který 21. února 1416 dosadil ke kostelu ve Velichově faráře Konráda a 1. ledna 1417 k bočskému kostelu po Jindřichově úmrtí nového faráře Jana z Doupova. A jelikož víme, že Velichov patřil k hauenštejnskému zboží, je zřejmé, že v tomto případě vykonávali patronátní právo za držitele hradu, českého panovníka.

V královském majetku zůstal Hauenštejn ještě několik let, než byl roku 1420 králem Zikmundem zastaven Štěpánovi z Kobersheimu, zvanému Harnušmistr (Harnischmeister). O zástavě panství se dozvídáme poprvé v srpnu 1420, kdy mu na něj král Zikmund vydal nový majestát jako náhradu za starý, jenž Štěpán ztratil. Z majestátu se sice dozvídáme, že výše zástavy byla 200 kop českých grošů, ovšem nevíme, zdali hrad byl Štěpánovi zastaven již Václavem nebo Zikmundem. Štěpán z Kobersheimu poté seděl na Hauenštejně společně s manželkou Markétou přes deset let. Po celou dobu husitských válek stál na Zikmundově straně. V soupisu Zikmundových přívrženců z léta 1427 je proto uveden mj. Štěpán z Kobersheimu s hradem Hauenštejnem. Roku 1429 se však svému chlebodárci zpronevěřil. Když do Žatecka vtrhly oddíly Jakoubka z Vřesovic, který ovládal rozsáhlé území mezi Žluticemi a Ostrovem, zapůjčil mu Štěpán několik mužů jako průvodce pro lepší orientaci v kraji. Později se měl dokonce podílet se svou družinou i na vojenských výpadech Jakoubka z Vřesovic za hranice kraje.

Nelze se tedy divit, že král na Štěpána z Kobersheimu zanevřel. 8. května 1431 totiž povolil Vilémovi z Doupova hrad Hauenštejn s panstvím od Štěpána vykoupit v zástavní sumě, k níž mu přidal ještě 200 kop českých grošů jako náhradu škody, která se Vilémovi udála. Faktická moc Zikmundova však tehdy nebyla natolik silná, aby sahala až do severozápadních Čech. Štěpán tak proto v držení hradu a panství nejen zůstal, ale zanedlouho jej dokonce postoupil Vilémovi z Illburka. Tento syn bývalého loketského purkrabího Půty z Illburka si dělal nároky též na loketskou zástavu a vedl v této souvislosti vleklé boje s novými konkurenty, Šliky. Snad právě proto oddělil Vilém z Illburka od hauenštejnského panství několik vesnic a nechal nad nimi vystavět nový hrad nazvaný Himlštejn. Roku 1434 se psal při prezentaci faráře ke kostelu v Libčicích s titulem „in Hymmelstein“.

Zřejmě ještě roku 1437 však Vilém z Illburka z obou hradů náhle odešel. Z neznámých důvodů vydal list, kterým vyznal, že „hrad Hauenštejn“ s příslušenstvím, získaný od Štěpána z Kobersheimu, a hrad Himlštejn postoupil Jindřichovi z Vejdy. Nový majitel Hauenštejnu pocházel z rodu Rousů z Plavna ze sousedního Saska. Záhy po získání majetku se již účastnil politického a společenského života Království českého. Protože však patřil k odpůrcům tehdejšího správce Českého království Jiřího z Poděbrad, což vyjádřil roku 1449 svou účastí na sjezdu strakonické jednoty, záhy po zvolení Jiříka českým králem o hrad přišel. Zbavit Jindřicha hradu s panstvím nebylo těžké, neboť stále ještě šlo o královské manství.

Po pánech z Vejdy získal hrad Hauenštejn neznámým způsobem a po určitou dobu jej užíval Ondřej z Kaufunku, neboť 22. prosince 1457 uzavřel přímo na hradě Hauenštejně dohodu s chomutovskými a kadaňskými kverky o užívání vody z potoka. Bližší okolnosti jeho případné držby však nejsou známy. Pokud skutečně hauenštejnský majetek vlastnil, nebylo to příliš dlouho. Jeho následujícím majitelem se stal opět neznámo přesně kdy a jakým způsobem člen rodu Satanéřů, Hildebrant Satanéř z Drahovic, seděním na tvrzi ve stejnojmenné vsi poblíž Karlových Varů (dnes převážně vilová čtvrť lázeňského města). Stalo se tak zřejmě před rokem 1463, kdy král Jiří zvýšil zástavu o 100 kop a v prosinci roku 1466 k ní přidal dalších 300 kop českých grošů. Hildebrant Satanéř poté držel Hauenštejn po dlouhá léta. Kolem roku 1470 nechal provést blíže neznámé úpravy hradu, za což mu panovník zvýšil roku 1474 zástavu „na opravu zámku Haunštejnu“ o 200 kop českých grošů. Jeho synům Oldřichovi a Václavovi byl pak roku 1497 „zámek Hauenštejn se zámkem Himlštejnem“ a ostatním majetkem udělen králem Vladislavem Jagellonským do dědičného manství. Ti se o dědictví po otci rozdělili tak, že Hauenštejn získal Václav, kdežto Himlštejn příslušel Oldřichovi.

Po smrti Oldřicha i Václava Satanéře někdy mezi léty 1510 – 1514 bylo hauenštejnské panství zastavováno. Jedním ze zástavních pánů byl Jindřich z Bildenfelsu, jiným Alexandr z Leisneku. Zatímco po Oldřichovi zůstali synové Friedrich se Zikmundem a dále Kryštof, Pavel, Felix a Cyril, Václav po sobě zanechal Jana s Ondřejem. Ti roku 1528 uzavřeli smlouvu s Jindřichem Šlikem seděním na Ostrově a za 2 000 kop českých grošů mu prodali „Hauenštejn hrad, dvůr poplužní s poplužím, v Dubnici dvůr poplužní s poplužím, ves tudíž a dvory kmetcí s platem, ves Boč celou a dvory kmetcí s platem, ves Endeskryn (Odeř), ves Gryn, ves Gesmesgryn (Osvinov)“ a další příslušenství včetně cla v Boči. V témže roce pak Jindřich Šlik uzavřel smlouvu rovněž s bratry Friedrichem, Kryštofem, Pavlem, Felixem a Cyrilem Satanéři a kromě himlštejnského zboží od nich koupil „hrad Hauenštejn svrchnější s jeho příslušenstvím, se dvorem poplužním s poplužím řečeným Studený, s příslušenstvím“ a vsi Krásný Les, Hykmosgrýn (Vrch), Srní, Smilov, Hrachovou, Peklo, Jakubov, Velichov, půl pusté vsi Kotteshofu (Hradiště) a poddaného ve Stráži, to vše za sumu 4 000 kop českých grošů.

erb šliků

Do dějin Hauenštejna tak osobou Jindřicha vstoupil mocný rod Šliků. V této době právě vrcholila těžba stříbra v nedalekém Jáchymově, jenž spadal rovněž pod panství ostrovské větve Šliků. Když však Jindřich ještě téhož roku po převzetí Hauenštejna (1528) na následky zranění z bitvy u Moháče zemřel, přešel veškerý majetek nejprve na jeho syna Kašpara a po jeho smrti na jeho syna Jindřicha. Po nezdařeném prvním stavovském odboji v roce 1547 proti tehdejšímu českému králi Ferdinandovi I. byl Kašpar Šlik nucen přijmout na „zámek“ Hauenštejn i tehdy již pustý Himlštejn manskou povinnost a kromě tohoto postihu dostal i „domácí vězení“, neboť mu bylo pod hrozbou trestu smrti zakázáno vycházet z hauenštejnského „zámku“. Příkaz byl zmírněn teprve roku 1549, kdy dostal povolení pobývat i mimo hrad, ovšem pouze na pozemcích, které k němu náležely. Kašpar Šlik tak držel Hauenštejn nadále opět jako manství. Zrušení manského závazku na Hauenštejn a jeho převod v dědičnou držbu dosáhli roku 1574 až jeho synové díky rozhodnutí císaře Maxmiliána I.

Ke stavební podobě hradu Hauenštejna pro starší období jsou dochované zprávy velmi skoupé. Hrad byl původně zřejmě dvoudílný, to znamená, že mohl mít dvě samostatná jádra. Malému, výše položenému dílu na skalnatém ostrohu dominovala volně stojící válcová věž, tzv. bergfrit. V 19. století bývala s oblibou nazývána „Bürgermeister“ (Purkmistrovská). Těleso věže je vybudováno z lomového čedičového kamene v síle zdi v přízemí 2,20 m na vápennou maltu s použitím karlovarského vřídlovce, pro zdejší oblast typickou náhražkou vápna. Podle archeologických nálezů je možno používání takovéhoto pojiva datovat zhruba od třináctého století do konce století čtrnáctého. Z další zástavby se zde zachovala již jen obvodová zeď terasy, která je ve spodní části gotická. Obytný palác, který mohl na této terase za věží stávat, musel být pouze menších rozměrů. Dosud se jej však nepodařilo přesně lokalizovat, což platí i o původním vstupu do věže (dnešní vstup do věže nacházející se v přízemí je až novodobou záležitostí).

Hauenstejnrekonstrukcegotika1Zeman2Ve snížené poloze pod věží zaujal pozici obdélný palác, který je ve spodních partiích nesporně gotického původu. Snad odtud mohl být ze zvýšeného patra veden i onen hledaný a stále tajemný přístup do velké věže. V přízemí paláce, kde zřejmě i původně mohla být situována kuchyně, se zachoval zajímavý článek – kamenný kvádr s bosou (ohraničeným hrubým povrchem), druhotně využitý při barokně klasicistní úpravě špalety okna. Tento článek by mohl dokládat čilé kontakty či přímo aktivitu dvorské huti krále Václava IV. stejně jako na nedalekém hradě Egerberku (Lestkově), který byl tou dobou radikálně přestavován Jindřichem Škopkem z Dubé, vysoce postaveným členem korunní rady.

Přístup do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výchozu přímo pod věží. Nedávno obnaženou branou za příkopem se pak cesta zalamovala podél spodního paláce. Na tento větší palác navazovalo v poněkud ustupující pozici menší východní křídlo, z něhož se dodnes zachovaly v úplnosti pouze dva mohutné, nad sebou umístěné sklepní prostory, klenuté valenou klenbou. Hmota tohoto paláce byla vestavěna částečně do již existujícího příkopu, přesto má zdivo z lomového kamene – místního čediče – ve svém pojivu opět použit vřídlovec, indikující stavbu minimálně do poloviny 14. století. Komunikace do obytných částí patra mohla být vedena po vysazené dřevěné pavlači s krytým venkovním schodištěm na straně nádvoří.

GotikaOpravena2Na severní straně dnešního nádvoří obtáčela skalní ostrožnu obvodová hradba. Kde se tehdy ještě malé a úzké nádvoří uzavíralo, není prozatím známo. Záchranný archeologický výzkum Karlovarského muzea vedený Mgr. Jiřím Klsákem v letech 2001 a 2002 zřetelně rozlišil gotickou a renesanční fázi paláce, včetně rozdílných úrovní jeho předzákladů. Ve vzdálenosti 160 cm od paláce byla odhalena souvislá, ještě gotická zeď běžící rovnoběžně s palácem, jež mohla být pozůstatkem situování vstupu do tehdy menšího hradního areálu. Situaci brány by odpovídal i nález pilířku kamenného zdiva přímo u zdi gotické části paláce s patrnou černou uhlíkatou vrstvou, zřejmě stopou po požáru. K tomuto zdivu přiléhal do skály zasekaný objekt s dřevěnou podlahou a torzem dalšího pilířku, jenž mohl vynášet druhou stojku brány. Průkop napříč celým nádvořím prozradil konfiguraci původního terénu, který byl u paláce o 175 cm nižší než dnes. V prostoru nádvoří vybíhal poměrně úzký skalní hřbet, jenž pokračoval dále směrem západním ke staršímu jádru hradu, kde ve zvýšené poloze stála věž a snad i nejstarší palác. Přístup po takovém hřebeni nebyl nikterak snadný a úzké předhradí bylo též snáze bránitelné. Vstup do suterénních prostor spodního východního paláce musel tak být veden po mostíku, s největší pravděpodobností dřevěném, z něhož byly nalezeny krajní vyzděné pilířky (rampa). Později (zřejmě při renesančních úpravách) byla tato deprese či proláklina přímo u paláce postupně zasypávána, aby nakonec bylo nádvoří srovnáno do jedné úrovně a posléze i cele obestavěno provozními budovami.

 K určitým úpravám či opravám hradu mohlo dojít někdy před rokem 1422, kdy byla zvýšena zástavní suma o 200 kop grošů. O faktu, že hrad byl tehdy v dobrém stavu, svědčí mj. jeho zařazení do soupisu významných pevností z léta 1427. Zvyšování zástavní sumy v letech 1463 a 1466 lze buď opět přičíst na vrub údržbě a opravám hradního areálu, nebo zvýšení dluhu panovníka držiteli hradu. O úpravách hradu ovšem víme jistě až k roku 1474, kdy se hovoří přímo o penězích „na opravu zámku Hauenštejnu“.

Jistě alespoň od 14. století musel být do obranného systému hradu začleněn také protější sopečný kužel s pozdější kaplí, který z nevelké vzdálenosti od východu převyšoval i vlastní hrad. Velmi zajímavou zprávu přinesly prameny roku 1528, kdy při prodeji obou částí statku je zmíněn jak hrad, tak také „hrad Hauenštejn svrchnější“ – zřejmě právě lokalita s dnešní novogotickou kaplí.

Za držení Šliků byl hrad po požáru (zřejmě kolem roku 1600) nákladně renesančně přestavěn. Dochovaná ale nedatovaná „Taxa panství Hauenštejn“, jež byla zřejmě přílohou tržní smlouvy při směně hradu a panství, a to buď z roku 1628, 1638 nebo až 1663, obsahuje poměrně podrobný popis panství i údaje k tehdy aktuálnímu stavu zámku i jeho okolí: „Hauenstein, zámek na skále před časem vyhořelý, nyní jako obydlí hejtmana opět postavený při zachování klenutých místností a sklepů, obsahuje v sobě pivovar. Nedaleko odtud je kovárna, hostinec a ,Schizenhaus´. Také jedna chalupa. Zámecký vrch je plný ovocných stromů, pod ním je hospodářský dvůr postavený ze dřeva. Také zámecký mlýn na pstružném potoce, který se spojuje s jiným potokem v řeku, a nad potokem právě pod zámkem je pět pstružných rybníčků. K panství patří ještě osm vesnic. Kromě zámeckého mlýna je tu ještě Nový mlýn. Také dvanáct domků, které byly právě v tomto roce postaveny a nikdy ještě neodvedly vrchnosti žádný úrok“.

 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že starý palác byl po požáru obnoven se zachováním starších klenutých prostorů a přeměněn v obydlí hejtmana – správce. To se týká s největší pravděpodobností spodního jihovýchodního paláce, který byl zřetelně rozšířen ještě renesanční přístavbou otevřenou směrem do nádvoří širokými arkádami. V přízemí byly situovány konírny, v patře pak obytné místnosti. Oba zachované sklepy byly pouze staticky zesíleny podélnými zdmi s velkými arkádami. Vstup do horního sklepa byl původně přímý z prostoru nádvoří, při renesanční přestavbě bylo schodiště zatočeno podél vnitřní zdi do interiéru přistavěné části paláce s použitím cihelných tvarovek.

Zajímavá je zcela jasná shoda v systému statického zesílení kleneb zdejších sklepních prostorů formou arkád a obdobné renesanční úpravy radnice v sídelním městě Šliků, v Ostrově za držení tohoto rodu. To by také odpovídalo stejnému časovému období. O nákladné úpravě interiérů je možno si učinit představu v jižním paláci, který již tehdy zřejmě dostal podobu dvouštítové stavby. Pod opadanou omítkou v patře se objevila vysoká, druhotně zazděná okna s bohatou profilací špalet tvořenou z cihelných tvarovek. Velké arkádové okno se otevíralo i na kratší západní straně objektu. Rozdíl mezi systémem zdění přízemí a patra je dosti zřetelný, navíc se na jihovýchodním nároží pod novější nárožní bosáží objevila iluzivní armatura malovaná červenou hlinkou, související nepochybně s renesanční úpravou fasád. Obdobně byla řešena i fasáda ostrovské radnice, iluzivní armatura je rovněž běžná i v nedalekém renesančním, a tehdy ještě šlikovském Jáchymově.

Již tehdy stál uvnitř hradeb pivovar a zřejmě i branská budova (otázkou zůstává, zda na místě dnešní brány), neboť se v účtech připomíná hlídač brány i úpravy v jeho pokoji. Na zámek přiváděl vodu vodovod (zřejmě dřevěný, vrtaný), jenž pokládal v letech 1628-1629 rourař z Ostrova. Opevněné předpolí hradu na Zámeckém vrchu (vrch s dnešní kaplí) již bylo proměněno v ovocný sad. Rovněž zde existovalo a fungovalo poměrně rozsáhlé hospodářství. Vedle již zmíněného hospodářského dvora pod Zámeckým vrchem zmiňuje výslovně další tržní smlouva při prodeji hradu (zámku) Alžbětou Šlikovou Jindřichu Šlikovi v roce 1628 i ovčín, rybné potoky a rybníky.

BarokoOpravena2Šlikové drželi Hauenštejn až do roku 1663, kdy jej František Arnošt Šlik prodal říšskému knížeti Juliu Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému za 40 000 zlatých rýnských. Od té doby tvořil Hauenštejn součást ostrovského panství. Ihned po převzetí panství a zámku přikročil nový majitel ke stavebním úpravám. V areálu hradu, těsně u starého pivovaru nechal Julius Jindřich postavit v letech 1663-1666 novou sladovnu. A tehdy byl zřejmě stále ještě otevřený příkop pod věží překlenut kamenným mostkem a využíván jako pivovarský sklep. Hradní budovy byly patrně pouze nově upraveny, přičemž jihovýchodní palác byl přeměněn v úřednický dům. Pod opadanými novějšími vrstvami omítek se v interiéru obou paláců objevila torza barokní iluzivní výmalby z doby Julia Jindřicha. Jihozápadní dvouštítový palác si zřejmě jako vlastní obydlí panstva ponechal svou reprezentační funkci, neboť zde byla v patře, na meziokenních pilířích zachycena barokní výmalba s erbovním vývodem vévody – ve stříbrném poli tři červené leknínové listy panství Brena a v parapetních výplních oken kuželky iluzivní balustrády. V účtech se připomínají i jednotlivé místnosti, nazývané nepochybně podle jejich výmalby – Ptačí světnice, Zelená světnice, Žlutá světnice, Modrá světnice a dokonce i Perlová (či Slavnostní) komnata. Oba štíty tohoto vystupujícího křídla byly zřejmě hrázděné, jihovýchodní palác (úřednický dům) zastřešený jednou sedlovou střechou obsahoval v rozšířené části arkýř původně se stanovou, později cibulovou stříškou. V mase zdiva se v těchto místech objevily odsekané mohutné kamenné konzoly. Střechy byly kryty vesměs šindelovou krytinou. Mezi oběma stavbami, palácem a úřednickým domem, byla situována kuchyně, prameny zde zmiňují i kuchyni „přední“. Dodnes jsou zde viditelné velké otvory topenišť. Bergfritová věž byla zastřešena mohutnou cibulovou bání.

Vstupní brána na nádvoří, nacházející se původně více vlevo od dnešního vstupu z pohledu vnějšího, byla situovaná v samostatném objektu zastřešeném sedlovou střechou doplněnou na hřebeni malou zvoničkou s cibulovou stříškou. Přístup do hradu byl veden po dřevěném můstku nad prohlubní (příkopem). Již tehdy v prostoru u brány existoval pivovarský sklep vytesaný přímo do skály. Podél skalního výchozu se do údolí táhlo navazující opevnění předhradí hradu. V areálu zámku byly i dvě zahrady – „horní“ nacházející se zřejmě na terase u věže a „dolní“ přímo pod jihozápadním palácem. Tuto podobu areálu hradu známe z rytiny dvorního bádenského stavitele Johanna Michaela Sockha z roku 1716. Jde o vůbec první vedutu zachycující hrad a zámek Hauenstein.

Sasko-lauenburští drželi Hauenštejn společně s Ostrovem až do roku 1689, kdy jej zdědila Francizska Sibyla Augusta, provdaná za Viléma Ludvíka markraběte bádenského. Hauenštejn tím přešel spolu s Ostrovem na bádenská markrabata. Po smrti posledního mužského člena rodu Augusta Georga roku 1771 se stala česká panství majetkem císařského domu Habsbursko-lotrinského.

Buquoy-WappenPoslední princezna bádenská, Elisabeth Augusta, měla pak pobírat z českých panství doživotní rentu. Jejich správu prováděl do roku 1789, jako nájemce, kníže Jan Schwarzenberg, příbuzný Elisabeth Augusty, a po jeho smrti až do roku 1798 jeho syn Josef Schwarzenberg. Mezitím však v roce 1787 Elisabeth Augusta zemřela. Hauenštejn byl spravován jako komorní statek, od roku 1826 spadal do souboru tzv. státních statků. V rámci rozprodeje státních statků byl pak statek Hauenštejn spolu s Měděncem prodán 30. října 1837 Gabriele hraběnce z Buquoy – Longueval za částku 400 100 zlatých. Podoba hradu se do té doby prakticky nezměnila.

Brzy po zakoupení panství však hraběnka  Gabriela Buquoyová iniciovala první úpravy celého areálu. Počáteční etapa přestavby proběhla v letech 1840-1850. Věž, v té době již stržená na 8 m, byla zvýšena na dnešní výšku 15 m. Její vrcholová partie pak byla romanticky upravena bez střechy pouze pochozí terasou s doplněním stínek nového cimbuří vynášeného konzolkami s mašikulami v nápodobě vysazeného střeleckého ochozu. Otvor vstupu do věže v přízemí s hrotitým záklenkem měl být vylámán již kolem roku 1800. V nově vyzděné vrcholové části byl zřízen (v místě bývalého prevétu ?) horní vstupní otvor a drobné kruhové okénko. Vnitřní komunikaci na vrchol věže zajišťovalo zřejmě již starší dubové šnekové schodiště. Stavení u brány dostalo novogotickou podobu se stupňovitým štítem. Na nedalekém návrší byla na konci čtyřicátých let vybudována podle projektu Bernharda Gruebera vznosná novogotická Zámecká kaple, vysvěcená v roce 1851.

Rytina_im_Jahre_1877Již kolem roku 1860 byl úřednický dům spojen s budovou sladovny s napojením starého jihozápadního paláce. V této mezistavbě byla umístěna vedle tzv. předsálí i nová velká kuchyně se spíží. Do patra sem vedlo původně jenom jedno přístupové schodiště přistavěné u úřednického domu. Teprve později bylo přistavěno druhé schodiště u sladovny a celé průčelí tím tak bylo, z pohledu z nádvoří, upraveno symetricky. Schodiště se zalamovala kolem středního rizalitu s terasou, zábradlí s balustrádou bylo doplněno gotizujícími pilířky s motivem jeptišek. Dekor těchto článků, který je shodný s dekorem ostatních prvků fasád, zejména vysazených věžiček štítů, prozrazuje dobu úpravy až v rámci konečné přestavby. Tato druhá fáze přestavby prováděná za Ferdinanda Buquoye v letech 1878-1882 podle projektu Aloise Mytteise (otázkou zůstává, zda podle projektu vlastního či převzatého) již zcela změnila hrad na prostorný zámek ve stylu tehdy módní anglické novogotiky. Dříve nesourodé hradní objekty byly sceleny v jeden komplex.

Hauensteinrekonstrukcenovo

V prostoru mezi branou a jihovýchodním palácem (úřednickým domem) byl přistavěn nový trakt – půdorysně vybíhající rizalit v nápodobě jihozápadního starého paláce, vytvářející tak drobný čestný dvůr. Mezi těmito rizality byl v nějaké mezietapě přistavěn Rytířský sál (na plánu z roku 1864, před druhou přestavbou, je zde již zakreslen jako stojící) prolomený velkými hrotitými okny s noblesními gotizujícími kružbami a s dřevěným trámovým stropem. Originální dřevěný strop s vyřezávanou konstrukcí opět s využitím gotizujících kružeb je obdobou stropu Křižácké galerie hradu Rožmberka. Rytířský sál byl ukončen terasou, na které byla později zřízena prosklená zimní zahrada. Před Rytířským sálem byla upravena i dolní zahrada ve formě malého giardinetta (malá, pravidelně řešená zahrádka) s osazením centrální fontány. Horní zahrada na terase u věže byla doplněna drobným altánkem.Stavení při bráně bylo rozšířeno a nový vjezd na nádvoří byl posunut doprostřed objektu. Nová brána byla spojena s úřednickým domem arkádovou chodbou a mohutnou válcovou věžicí s točitým schodištěm s volným středem (obdobou proslaveného schodiště zámku Chambord na Loiře ve Francii). Fasády dostaly cimbuří s obrannými věžičkami a stupňovitými štíty, okna gotizující pravoúhle zalomené nadokenní římsy. Jižní palác i nový rizalit byly obohaceny o velké, symetricky řešené gotizující arkýře. Nově upraven byl i objekt sladovny na nádvoří, pivovar však byl zřejmě již v této době oproti původnímu záměru odstraněn, místo něj zde byla umístěna kamenná novogotická kašna.

Tato přestavba uzavřela stavební vývoj areálu a dala zámku jeho konečnou podobu. Jako předloha jasné, slohově jednotné koncepce zde mohly sloužit jak proslavený Windsor, tak i dobové úpravy anglických hradů Arundelu, Belvoiru a Lancasteru, ale i známé univerzitní koleje jako například v Oxfordu. Projektant přestavby musel rovněž dobře znát již tehdy stojící novogotická sídla v Čechách a na Moravě, zámky v Hluboké, Sychrově či Lednici, ale i buquoyskou úpravu Rožmberka. Inspiračním zdrojem mohly být i romantické bavorské hrady Ludvíka II. Bavorského, jako Hohenswangau či kupříkladu hrad Lahneck v Porýní. Projekt i realizaci celkové přestavby zámku Hauenštejna tak lze hodnotit jako velmi kvalitní příklad neoromantického akademického purismu u nás.


Bezprostřední okolí zámku bylo navíc upraveno v romanticky laděný, přírodně krajinářský park postavený na kompozičních osách jednotlivých zámeckých budov. Od terasy Rytířského sálu se park rozplývá do celého údolí, koncipovaného jako romantizovaná anglická krajina s důmyslně vedenými průhledy a pohledy na zámecký areál. Součástí parku byla i terasová zahrada s oranžérií pod zámeckou kaplí, v místech dnešního arboreta. Na promenádní cestě stály objekty výletní restaurace, stylové myslivny, střelnice. Do prostoru parku byl začleněn například i tenisový kurt. Na protékajícím Hornohradském potoce byla vytvořena kaskáda rybníčků s romantickými kamennými mostky. To vše bylo podřízeno konečnému estetickému zájmu a představuje tak ve svém rozsahu ojedinělý příklad důsledně provedené velkorysé úpravy volné krajiny.

Buquoyové pak drželi hauenštejnský statek až do roku 1945. V období II. světové války byl hrad využíván jako středisko Hitlerjugend. Pro omezení značného výskytu zmijí byl v okolí hradu vysazen Aeskulap (druh užovky), za války zde působila dokonce i laboratoř k získávání hadího séra, kterým poté zásobovala Rommelovu armádu v Africe (Zamenis o.s. však svými výzkumy dokazuje, že užovka stromová, tzv. Aeskulap, je v tomto kraji původní) . Po válce byl proto Buquoyům hrad zabaven a převeden do rukou československého státu. V roce 1947 byl nově upraven a používán jako středisko a ubytovna Jáchymovských dolů. Areál hradu a zámku tak byl stále ve slušném stavu i s částí původního mobiliárního fondu – vedle původních stropů, podlah a kachlových kamen zde bylo i značné množství obrazů, rytin apod. Některé části zbylého mobiliáře pak rozprodával ONV (Okresní národní výbor) v Karlových Varech v dražbě. Později byl zámek užíván jako dětský záchytný domov pro mladistvé a to až do roku 1958, kdy byl pro neudržovaný stav, značnou vzdálenost od zásobovacích center a nákladnost vytápění uznán za nezpůsobilý. Domov tak byl přemístěn a hrad opuštěn.

Během deseti až patnácti let se pak hrad a zámek Hauenštejn proměnil takřka v ruinu. Když přestal objekt sloužit jako internátní ubytovna mládeže, začal nevyužitý prostor značně chátrat. Objekt převzal do své správy školský odbor ZKNV (Západočeský krajský národní výbor) v Plzni. Od té doby byl zámek předmětem mnoha následujících jednání, která měla určit další využití a zabránit jeho dalšímu poškozování. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni spolu se Státním ústavem památkové péče v Praze po řadu dalších let všemožně usilovalo o jeho zabezpečení a záchranu. Dislokační komisí ZKNV v Plzni i ONV v Karlových Varech byl neustále hledán nový vhodný uživatel. Marně. Ještě v roce 1960 byl zámek stále v odpovídajícím stavu. Dílo zkázy však dovršil chuligánský vandalismus.

Během dalších dvou let byl nehlídaný objekt značně zpustošen. Stropy byly vlivem protékání narušenou střechou promáčené, okna vylámaná, mobiliář rozkraden a materiál vhodný k jakémukoliv dalšímu použití odnášen. Žulové desky ze stínek cimbuří shozené dolů pod věž prorazily střechy jihozápadního paláce. Pachatelé byli sice zadrženi, ale zůstali nepotrestáni. Takový pohled se naskytl běžnému návštěvníku i zabloudivším turistům, což vedlo k časté kritice. Špatný stav objektů hradu a zámku byl zdůvodňován nezajištěním opuštěného areálu a omilostňován tvrzením, že se nejedná o památku I. kategorie, která by svým významem přesahovala rámec kraje (!). Otázka, která se v poválečné historii hradu táhla jako červená niť, zněla: zda náklady, které by si vyžádaly opravy by nebyly neúměrné skutečné historické a umělecké hodnotě objektu. Přitom náklady pro adaptaci zámku byly v roce 1963 odhadovány v celkové výši 600 000,- až 800 000,- Kčs. Na aktivu pro památky, muzea a ochranu přírody při ZKNV v Plzni v roce 1965 byl dokonce přijat návrh na zajištění krytiny pouze válcové věže, ostatní objekty zámku však měly být ponechány na dožití.

Hrad sám měl napříště sloužit pro turistický ruch již jen jako zřícenina. Teprve v říjnu roku 1967 provedlo Krajské středisko státní památkové péče v Plzni zabezpečení areálu proti dalšímu násilnému poškozování a realizovalo alespoň nejnutnější provizorní opravy střechy. Stavebně technický stav však stále ještě umožňoval záchranu komplexu. Krovy zámku byly přes částečné poškození střešní krytiny po řadu let v dobrém stavu. Unikátní renesanční malované trámové stropy nalezené po destrukci spodních podhledů byly poškozeny pouze ve zhlaví svých trámů. Podlahy tam, kde nebyly násilně vytrhány a spáleny byly rovněž poměrně zachovalé. Taktéž samotné zdivo bylo po statické stránce v pořádku. Omítky byly narušeny zejména v místech zatékání z okapních žlabů. Balustráda přístupového schodiště však byla rozbita a její některé články naházeny do sklepa, kde leží dodnes.

V roce 1966 se jevila více než nadějně možnost využít hrad a zámek pro cestovní ruch zejména cizinců ze zemí „tvrdých valut“ jako experimentální hospodářská jednotka zřízená formou příspěvkového zařízení. Opravy měly být provedeny pro nedostatek stavební kapacity i finančních prostředků formou postupných oprav údržbářské čety. Teprve tehdy se vnímání umělecko-historických hodnot areálu počalo měnit a na základě nově nalezených detailů z gotické a renesanční etapy hradu a zámku patřičně zhodnocovat. Od té doby se již hovoří o památce celostátního charakteru. Ale ani tento zamýšlený experiment přeměny areálu zámku v luxusní hotel, zřejmě díky pohnuté době konce šedesátých let nevyšel. Chátrání a ničení objektů tak pokračovalo dál.

V letech sedmdesátých došlo k postupné úpravě romantizující zámecké zahrady pod zámeckou kaplí. Dnes již proslulé arboretum zde založil Ing. Jaroslav Hejtík, který se léta snažil jak o záchranu a obnovu vlastního krajinného prostředí, tak i kaple na Zámeckém vrchu. Také ta byla již v té době přivedena na pokraj zkázy. Vnitřní vybavení včetně oltáře, dřevěných varhan či lavic bylo rozbito nebo rozkradeno, poničeny byly i cenné plastiky nad vstupním portálem.

V roce 1982 dokonce Městský národní výbor v Ostrově, který se stal po sloučení obce Krásný Les s městem Ostrovem správcem „národního majetku“ hradu a zámku Horní Hrad, (tohoto názvu se v poválečném období začalo postupně užívat), žádal o upuštění od památkové ochrany zámku. Po demolici zámeckých objektů měla být zachována opět pouze věž. Po zdlouhavém řízení však naštěstí Ministerstvo kultury ČSR roku 1990 rozhodlo o neupuštění od památkové ochrany a hrad a zámek Hauenštejn opět dostal svou šanci přežít.

hrad176_00

Po osamostatnění obce Krásný Les přešel hrad a zámek Hauenštejn v roce 1992 pod její správu. Postupně se přihlásilo i několik zájemců o koupi zámku, vesměs pro zřízení luxusní ubytovací kapacity hotelového či sanatoriového charakteru. To už však byla západočeská Hluboká, jak se zámku také přezdívalo, ve velmi žalostném stavu a odhad nákladů na rekonstrukci a vybavení objektů byl odhadován na 250 miliónů Kčs. Přes slibný průběh jednání o novém majiteli, který by hrad zabezpečil a opravil, však vždy ze všech záměrů nakonec sešlo.

LITERATURA

 Bernau, F. : Album der Burgen und Schlösser in Königreich Böhmen I., Saaz 1881.
Bernau, F. : Geschichte des Schlosses und Gutes Hauenstein bei Schlackenwerth, Karlsbad 1875.
Bernau, F. : Čechy, díl X. Krušné hory a Poohří, Praha 1896.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000.
Gnirs, A. : Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad. rkp.1933, München 1996.
Kuthan, J.: Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001.
Ryšavý, V.: Horní Hrad, SHP (rukopis), červen 1992.
Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze království českého, XIII., 1905.
Schaller, J. : Topographie des Königreischs Böhmen. II. Theil, Prag 1785.
Schmidt, R.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu jáchymovském, Praha 1913.
Sommer, J. G. : Das Königreich Böhmen, Ellbogner Kreis, Prag 1847.
Úlovec J., Zeman L., Klsák J.: Hrad a zámek Hauenštejn, rukopis 2002, (Sborník Dějiny staveb 2002 v tisku – zde uveřejněn i seznam pramenů ).
Státní archiv Žlutice – archiv Velkostatku Horní Hrad