VZPOMÍNKY NA DÁVNÉ HORNÍKY
Hauenstein, jak se dříve hrad nazýval, v naší řeči značí jakousi palici na kámen, tedy místo, kde se kutalo do země. Pro tento účel zde byl hrad postaven: střežil ona důlní díla, v nichž se dolovalo stříbro, ruda i drahé kamení. Vždyť nedaleko hradu ústí mnohá štola, a tak za bouřlivých nocí u věže, kde se horské větry rády prohánějí, slýcháme ozvěnu těžké důlní dřiny a v kopcích nad hradem se občas v temných nocích komíhají světélka. To asi permoníci v opuštěných dílech dál dobývají své poklady.
O DOBÝVÁNÍ HRADU ŠVÉDY
Jako mnoho dalších hradů byl i Hauenštejn v době třicetileté války obléhán švédským vojskem. Dobyt byl Zámecký vrch vypínající se nad hradem. Hradní posádka se však udatně bránila a první útok byl odražen.
Leč vítězství bylo draze vykoupeno. Ze vsi v podhradí zůstalo kouřící rumiště a řada statečných obránců se odebrala na pravdu boží. I statečný kapitán, jenž spásný výpad vedl, byl nepřátelským kopím proklán nedaleko brány, jejíž prolomení odvrátil.Na druhý den se Švédové hotovili ke druhé zteči. Roznesla se mezi nimi zpráva, že Kadaňští spolu s pány ze Šumburka a nedalekého Himlštejna chystají brannou pohotovost ku pomoci obleženým. Švédové tedy rychle podruhé zaútočili. Podařilo se jim překonat hluboký hradní příkop a beranidlem poškodit bránu. Když tu únikovou tajnou chodbou, vylámanou do skály, vpadl kapitán obránců s družinou odvážlivců do týla nepřátel. Udiveným dobyvatelům způsobil výpad velké ztráty a předpolí bylo rázem dobyto zpět. Otřeseným švédským oddílům již ke třetímu útoku nezbývalo sil a dali se na ústup do hor. Navíc se podél Ohře již blížily na pomoc šiky Kadaňských.
Do dnešních dnů se zachovala připomínka oné nejtěžší bitvy v hradních dějinách. Říká se, že krev onoho statečného kapitána lze dodnes na skále v místě původní brány spatřit a vnímavý návštěvník při dotyku pocítí zásah energie onoho místa. A ten, kdož na hradě déle zůstane, za bouřlivých větrných nocí lomoz bitvy a ryk útoku obránců v těch místech uslyší. Nutno dodat, že duch obětavého kapitána stále dohlíží ostražitě na bezpečnost na hradě a mocným kouzlem chrání všechny, kdo zde ruku k dílu přiloží.
TAJNÉ CHODBY
Z oněch dávných dob se nám zachovalo povědomí o rozsáhlé spleti tajných chodeb vedoucích z četných sklepení, jimiž hrad oplývá, na všeliké strany. Praví se, že jedna ústí v bývalé sakristii v kostele v Krásném Lese. Druhá, jíž byl veden výpad proti Švédům, vychází pod skalou, na níž hrad stojí v nivě Hornohradského potoka. Třetí vede na Zámecký vrch do současné kaple. A konečně čtvrtá až na nedaleký hrad Himlštejn, tedy přes dva kopce se ubírá. Inu vyberme si. Pravdou však je, že staří pamětníci hradu nám mnohdy vyprávějí o tom, jak se coby děti ubírali setmělým podzemím a jejich kroky končívaly u četných závalů a hromad kamení i dutě znějících zdí.
O ZABITÉM
Avšak i nedávná minulost je přítomna v hradních zdech. Před nemnoha léty pod okny jižního paláce před Rytířským sálem bylo nalezeno bezvládné tělo mladíka s hlubokou ranou na temeni hlavy, jež pádem samotným mu nemohla být způsobena. Byl to ještě mladý člověk, který žil v nedaleké vsi a v opuštěném chátrajícím hradu trávil mnohé dny. Prý také chránil hrad před drancováním divokých trempů, vandalů a nenechavců z širokého okolí. Stala se mu snad jeho dobrovolná služba osudnou? Kdo ví. Na hrad jezdil na motorce a ta byla po jeho smrti nalezena v polích daleko odtud. Jisté však je, že za některých nocí kočky, jež se jindy v jižním paláci s oblibou scházejí, odtud bez zjevného důvodu prchají s drásavým jekotem a někteří naši pomocníci, co zde často střechu nad hlavou na noc vyhledávali, druhý den líčili své těžké sny a neklidné spaní, v jiných částech hradu nevídané. Někteří také vyprávějí o zaslechnutých krocích nesoucích se několikapatrovým kamenným schodištěm. A volají-li, který z jejich druhů se tudy v hodině pokročilé ubírá, v odpověď jim zní jen ozvěna vlastního hlasu.
ČERTŮV BALVAN
Tak jako na mnohých místech Království českého, i na Hauenštejně podlehl mladý šlechtic lákavé nabídce a uzavřel s ďáblem sázku, ze které měl mít prospěch. Ne však bez námahy. A jen o vlas unikl vsazenému prokletí.
Inu seběhlo se to takto. Kdysi dávno, v době plné neklidu a mordování, vedli hauenštejnští co chvíli potyčky s divokými Sasíky. V četných půtkách trpěli lidé i hradní opevnění. I rozlítil se hněvem spravedlivým Vilém, pán z Hauenštejna, a v návalu zlosti klel tak hanebně na vrub Sasů, až nad horami zahřmělo, z podmračného nebe vyšlehl blesk, rozťal staletý buk v podhradí a kde se vzal, tu se vzal, cestou k severní bráně uhání jakýsi jezdec. Stráž u brány se ani nestačila chopit pík a již podivný jezdec před udiveným Vilémem seskakuje s koně.
„Chceš hradbu mocnější kadaňské tu do rána mít?!“ táže se Viléma.
„Baže,“ pravil on. „Ale jen Satanáš by něco takového mohl dokázat!“
„To ponech na mně,“ odvětil cizinec. „Hradbu kol celého údolí ti postavím, když ty dokážeš koňmo se mnou držet při práci krok. Práce pak musí být skončena do slunce východu. Zmeškáš-li někde v hvozdě a k bráně severní přibudeš pozdě, tak jsi mi duší propadl, Viléme, a s tebou i celé tvé pokolení.“
Vilém se dlouho nerozmýšlel. “Platí!“
„Tak tedy o půlnoci před branou, jen ty a já a naši koně!“ zvolal cizinec, vyhoupl se do sedla a zmizel stejně rychle, jak se objevil. Jen ponurá chmura zůstala v duších všech přihlížejících.
A jakoby čas rázem poskočil, byla tu půlnoc. Na hradbách žhnulo pár loučí a údolím se rozlehl dusot kopyt. „Začínáme!“ prořízl ticho ostrý hlas. „Heáá!“
Oba se rozjeli, Vilém zarostlou strání a cizinec kamsi do hor. Na vrcholku kopce se Vilém zastavil a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Ostrý svist jej přiměl vzhlédnout k obloze: obrovité balvany svištěly vzduchem k zemi a tam se do ní bořily jeden vedle druhého, každý zvící velikosti formanského povozu. Od severní brány až ke kopytům Vilémova koně zde v tu ránu stála mohutná hradba. Mrazivý smích prořízl nastalé ticho. Vilém již na nic nečekal, pobídl koně v divý trysk a vjel do lesa.
Satanáš! Teď již nebylo pochyb, že je to on. Stavěl hradbu o sto šest. Nad údolím slabě hřmělo a bezhvězdnou oblohou se co chvíli mihl kůň se svým pekelným jezdcem. Vilém se dral houštinami a lesem hlava nehlava, nešetřil koně ani sebe a krev prýštící z četných ran mu promáčela rozedraný šat. Stále však byl o píď pozadu a hradba kolem jeho cesty rostla dál. Překonal potoky Hornohradský i Osvinovský. Na východní straně začalo nebe blednout. Kdyby tak chtěl kohout zakokrhat a zvěstovat nadcházející úsvit! Vilémovy rty uvyklé trpkému klení šeptaly tichou modlitbu.
Vilém se blížil k severní bráně, hradba téměř stála a jen malá část chyběla. Opět se nad ním mihl kůň s černým jezdcem. A v tom se to stalo. Ze vsi se ozval kohout a za ním druhý a třetí. A již pěli svůj ryčný chór nadcházejícímu úsvitu na pozdrav.
Uši drásající skřek se rozlehl údolím, u potoka to zadunělo a obloha zesvětlala. Cizinec byl tentam. Vilém se svezl s koně a opřel se o nový val. „Jsem spasen,“ pronesl tiše.
Až do dnešních dnů se na hraně hornohradského údolí zachovala značná část ďáblem postaveného opevnění, a to zejména na straně krásnoleské, tam, kde hluboký a prastarý hvozd přechází v náhorní lučiny. Často se zde shlukují roje bludiček a za bouřkových dní zde bývá slyšet ozvěna dávného Vilémova zápolení.
A také u cesty vinoucí se okolo hradu údolím potoka, pár sáhů za kamenným mostkem, leží osamocený balvan velký jako statný muž. Je to ten poslední, který Satanáš nestačil donést na zbývající volné pole jím postavené hradby. Říká se mu Bludný nebo také Čertův balvan.
Z pramenů Pavla Palackého