Poslední letošní kulturní akce je minulostí! Již v pátek přijeli chlapi ze skupiny historického šermu Bohemica Sangius a nedbajíc na teploměr ukazující blízko nuly k ohni, buřtům a korbelům plným zlatavého moku zasedli a veselili se do pozdních ranních hodin. Neúčastnila jsem se jejich reje a zavrtaná v peřince doufala, že ráno přijde co nejpozději. Nepřišlo probudilo mě hulákání z kuchyně zda jest někdo doma. Neozývala jsem se a doufala že narušitel raního klidu odejde. Neodešel, Ofka – řezbářka z Prahy – vtrhla až k mému pelíšku a jala se mě informovat, že již je bílý den (jako by to byla nějaká novina).  Hroch  je na hradě a ať už vylézám. Neměla jsem právě bojovnou náladu a tak jseme se tedy spolu nasnídaly  a gulášek pro šermíře uvařili.

 Na nádvoří již šermíři své umění předváděli a hradního pána k první salvě z děla sháněli, by mohli dnešní slavnosti započnout. Hradní pán nejdříve doutnák přiložil a nic. Nakonec hořící cigareta použita byla, to byla pecka! V uších všem zalehlo, jakáž to rána z děla vystřelila a následovalo jich bezpočet dalších, jejiž ozvěnu údolí několikrát vracelo.

Po názorné ukázce střílení z děl a jejich představení  se šermíři do urputných bojů dali. Meči, sekyrami, palcáty, sudlicemi i jinými zbraněmi bojovali. Hlava nehlava se bili. Divákům často krev tuhla v žilách při nelítostných soubojích. Všichni však ve zdraví boje přečkali a odvážlivci z řad návštěvníků si mohli leckterou zbaň sami vyzkoušet. V přestávkách mezi programem skupiny Bohemica Sanguis jsem s dětmi k rytířskému sálu seběhla a z luků a jiných samostřílů jsme tam na cíl střílely pod odborným vedením Dana z Libavského údolí. Sice jsem se do středu žádného terče nestrefila ale to nevadí, příště!

A představte si dnešní  den byl navíc  krásný slunečný. Děkuji Ti Ofko, že jsi mě spáti nenechala a do hradního reje „Pod palbu“ vytáhla.