I mé děti zatoužili míti domácího mazlíčka.( Toulavé kočky, které krmíme, pávi jenž troubí na nádvoří, užovka červená ani osmák degu jim není dost!) Psa, jejich idol, jim pořídit nedovolím! Stačí ti co se k nám občas zatoulají a žebrají buřty.  Ale sokolníci i kluci z Drosery mě přesvědčili, že mít doma poštolku je pro hradní pážata to pravé.

Druhý týden prázdnin jsme tedy navštívili kluky ze stanice Merlin v Praze a získali od nich poštolího juniora, který se již krmí malými kuřátky jen dvakrát denně. První noc strávil v koupelně v krabici. Krmili jsme ho malými kousky z ruky a krmil se dobře.  Hroch když jej propvé spatřil zvolal „Hle Fénix!“ a již má jméno. Večery a noc tráví v bytě, nejdřív to bylo dobré, pokálel jen místo kam jsem jej usadila, ale pak začal špacírovat po bytě a všude  trousil.  Přes den posedává na nádvoří na vyvýšeném špalíku. Je uvázán aby neodletěl, sám by se neuživil a nevím, zda by se vrátil. Potíž je s hradním kocourem, který na něj doráží a s pávi. Pávi na něj útočí a musíme je zahánět,  aby mu neublížili.

Co se nám ale nestalo, Fénixovi se podařilo uletět, nikdo si toho nevšiml a najednou byl pryč. Pozorovala jsem všechna cimbuří a párkrát volala Nixy hop, stejně jako když jej krmím a on mi nalétává na ruku s krmením. Nic. Propadala jsem trudnomyslnosti, až najdenou se objevil na hřebenu střechy. Lákala jsem jej na celé kuře (normálně mu nabízím jen nožičku) a on nic. Až Lukášek vymyslel, že za ním vyleze na střechu, aby to měl blíž a vskutku. Povedlo se, Fénix přiletěl pro potravu, nakrmila jsem ho a pro jistotou rovnou umístila do voliéry, kde obvykle tráví noc.

Všímáte si kdo si to pořídil domácího mazlíčka!? Než jsem stihla tento článek publikovat, Fénix vzal  opět pochopa a to  z voliéry. Celý den se toulal a až večer po osmé hodině se nechal vidět na špičce kapličky. Lákala jsem ho na kuřátko. Vyšlo to! Měl hlad a na tři přelety sletěl na cibuří na hradě a mě na ruku. Nocoval opět v koupelně.